JAK  NA  NOVÝ  ROK…

Sestřenice Lída byla stará panna a tak si své pečovatelské pudy vybíjela na mně.

Lezlo mi to hrozně na nervy, ale protože to byla jediná příbuzná, snažila jsem se to statečně snášet. Cpala se mi pořád do života, radila a poučovala, ale úplně nejvíc mě vytáčely její komentáře. Byla jak chodící kniha citátů a přísloví, každou situaci dokázala oglosovat nějakým rčením nebo lidovou moudrostí. Někdy to bylo doslova nesnesitelné.

Letos na Nový rok jsem samozřejmě chtěla dospávat po prohýřené silvestrovské oslavě, ale už v deset ráno začal vyzvánět telefon. Lída, kdo jiný, napadlo mě.

„Snad se ještě neválíš v posteli?“ zahlaholila sotva zaslechla můj rozespalý hlas. „Nevíš přece že se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok?“

Zasténala jsem. Jestli to funguje, tak to budu muset celý rok poslouchat ty její řeči…to snad ne!

Ona si mé zasténání zřejmě vyložila jinak

„Co je? Je ti špatně? Tys to včera asi přehnala s oslavou,viď? Jako bys nevěděla, že se má jíst polosyta a pít do polopita, abys měla dlouhá léta. Obžerství je jedním z největších hříchů. Plný břich, zdraví pryč.“

Snažila jsem se smírný tón, ikdyž jsem měla chuť poslat ji do háje:

„Prosím tě, ušetři mě těch svých rad.“

„Dobrá rada nad zlato. Víš že mám pravdu a pro pravdu se každý zlobí, jenže tobě něco říkat, to je jako házet hrách na stěnu a nebo perly sviním…hele, dej se radši do kupy, za chvíli jsem u tebe a vymyslíme, jak tě postavit na nohy, víc hlav, víc rozumu. Půjdeme třeba na novoroční procházku do lesa, čerstvý vzduch je zdravý a ve zdravém těle zdravý duch.“ Ani nečekala na odpověď a zavěsila.

Zívla jsem a zase zalehla. Proč jen jsem neměla odvahu říct jí, ať sem neleze, že nikam nejdu a že chci spát? Bojím se otevřít pusu a líná pusa holý neštěstí, a taky, kdo se bojí nesmí do lesa… a já teď budu muset do toho lesa s Lídou jít a poslouchat její moudrosti. S hrůzou jsem si uvědomila, že se mi ty její přiblblý průpovídky tak vytetovaly do mozku, že si je už přeříkávám sama sobě.

Sotva jsem začala znovu usínat, byla Lída u mých dveří a zvonila jako o život. Jak jsem otevřela spustila: „Tys ještě v pyžamu? Nevíš že ranní ptáče dál doskáče? A že komu se nelení tomu se zelení?““

„Nehodlám nikam doskákat…navíc venku je hnusně, že by psa nevyhnal. A vůbec, všude dobře, doma nejlíp. “

Znovu jsem si uvědomila, jak mě těmi citáty nakazila a že z ní asi brzo úplně zblbnu. Ale kdo chce s vlky býti, ten s nimi musí výti ..a koho chleba jíš, toho píseň zpívej…a je fakt, že Lída mi občas uvaří nebo přenese něco na přilepšenou.    

„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, jako ty si vždycky  pro všechno najdeš nějakou výmluvu,“ pokárala mě, když odkládala kabát na věšák u dveří.

Pak si ke mně přičichla a znechuceně nakrčila nosík. Nejradši bych jí do něj dala pěstí:„Teda z tebe to táhne jako z výčepu copak nevíš, že alkohol je metla lidstva? Měkne po něm mozek a tvrdnou játra. I na Silvestra bys měla pamatovat, že všeho s mírou, nic se nemá přehánět, čím kdo zachází, tím také schází.“
“Co kdyby sis dala novoroční předsevzetí, že přestaneš s těma lidovýma moudrostma a žvaněním…neříká se  snad, mluvit stříbro, mlčet zlato?“

„Není zlato všechno co se třpytí, slyšet pravdu je lepší, než spousta sladkých lží, protože lež má krátké nohy, zatímco s pravdou nejdál dojdeš. Buď ráda, že máš někoho kdo ti jako já vždy řekne do očí co si myslí.“
To je fakt terno, pomyslela jsem si.

„A jdi se opláchnout, máš ještě zalepený oči. Nevíš snad že oko do duše okno  a že tvář je obraz tvého nitra?“

„Tak se na mě nedívej…co oči nevidí to duši nebolí,“ odsekla jsem.

Lída se pobaveně usmála: „ Ale ale, říkáš, ať nechám těch rčení a pak se po mně opičíš, ty opičko. Tak se jdi umejt a  já ti zatím uvařím česnečku. Ta je na opici nejlepší, nadarmo se neříká polívka grunt, maso špunt.“

„Hm, to by se hodilo zašpuntovat ti pusu.“

„Myslím to s tebou dobře, víš že v nouzi poznáš přítele, měla bys být ráda, že jsem vůbec přišla, host do domu štěstí přináší.“

„Já znám spíš host do domu, hůl do ruky.“

„Bacha, jak se do lesa volá tak se z lesa ozývá, kdo seje vítr, sklidí bouři, jak ty mně, tak já tobě. Že já ti žádnou polívku neuvařím? Uvař si ji sama, aspoň poznáš že bez práce nejsou koláče. Já si tady zatím sednu, abych ti nevynesla spaní a počkám až budeš hotová.“

Chtěla jsem odseknout, že hotová už jsem z těch žvástů. Ale představa talíře kouřící česnečky byla tak lákavá, že jsem radši sklapla a zmizela v koupelně.

Studená voda mě probrala, začala jsem si uvědomovat, že Lída je vlastně strašně hodná a já jsem k ní nespravedlivá. Vycházela jsem ze sprchy s rozhodnutím, že na ni budu milá.

V kuchyni to už vonělo a na stole byl hrnec, ze kterého se kouřilo. Lída mi nandala plný talíř, ale protože to bylo horké, chtěla jsem chvíli počkat, abych si neopařila pusu.

„No tak jez přece, nešťourej se v tom, jak k jídlu tak k dílu…“ začala mě peskovat jako matka malé neposlušné dítě. Navzdory svému předchozímu předsevzetí jsem to prostě nevydržela. Já vím že trpělivost růže přináší, ale tak dlouho se chodí se džbánem  pro vodu, až se ucho utrhne. Prostě mi ruply nervy. Přišla chvíle, kdy si musíme nalít čistého vína, pomyslela jsem si, a s výkřikem kostky jsou vrženy, jsem Lídě chrstla vařící polévku do obličeje.

Překvapením zůstala stát jak opařená – no vlastně opařená byla, ta česnečka byla fakt vařící. Několikrát jsem ji pak bacila hrncem po hlavě a dávala si pozor, abych se trefila – škoda rány která padne vedle. Pro jistotu jsem ji ještě bodla nožem rovnou do srdce – když už, tak už, nic se nemá odbývat. Říká se sice, co na srdci, to na jazyku, ale bodat jí ještě do jazyku mi přišlo fakt už trochu morbidní.

Pak jsem jí pomalu – protože práce kvapná málo platná - začala balit do koberce. No jo, jak si kdo ustele, tak si lehne, holčičko, pochechtávala jsem se přitom.

Vtom jsem si všimla, že z koberce začala prosakovat krev. Zvláštní, celý život se Lída řídila lidovými úslovími, a teď najednou ne. Říká se přece, leknul se, že by se v něm krve nedořezal - a ona se fakt lekla, jak jsem na ní chrstla tu česnečku. Přesto  teď krvácela jak podříznutý podsvinče, ačkoli, podle zmíněného úsloví bych se krve dořezat neměla.A já zase tak moc neřezala, jen jsem ji párkrát bodla.

Koberec jsem zabalila do igelitu a pečlivě ovázala špagátem. Podobně zavazuji španělské ptáčky, jenže tady byla obsahem závitku česká slepice, slepice která už konečně dokdákala.

Měla bych ji zahrabat někde na zahradě, napadlo mě, ale  pak jsem tu myšlenku zavrhla.  Neříká se snad, kdo jinému jámu kopá sám do ní padá?

Nakonec jsem se rozhodla hodit balík s mrtvým tělem do kontejneru. Po cestě domů jsem si všimla, že mě z okna pozoruje sousedka Alena.

„Kam jsi táhla ten koberec, ty ses pustila do gruntování?“  divila se. „Nevíš snad že se říká, jak na Nový rok tak po celý rok? Snad nehodláš celý rok uklízet?“

Zatmělo se mi před očima.

Nejen že mi tím připomněla Lídu, ale došlo mi, že pokud to přísloví skutečně  platí, budu muset celý rok postupně likvidovat své známé, přítelkyně a sousedky...

Skočila jsem do kuchyně pro nůž a zazvonila na Aleniny dveře. 

Neříká se snad, že co můžem udělat dnes, nemáme neodkládat na zítřek?